Vyšší obsah vodíku v ocelích způsobuje obecně jejich křehkost, respektive zhoršení mechanických vlastností (především tažnosti a vrubové houževnatosti).
Vodík se může v oceli nacházet ve stavu molekulárním (H2), atomárním (H), jako iont (H+, H–) i chemicky vázaný.
Vzhledem k jeho malým rozměrům může velmi intenzivně vnikat do povrchových vrstev ocele, a to i při nízkých teplotách (-50 °C až 100 °C). Vliv vodíku se projevuje již při obsahu nad 2 až 3 ml ve 100 gramech ocele. Zkřehnutí či křehkost oceli je tím větší, čím má ocel větší pevnost (obvykle nad 1200 MPa). Účinek vodíku se projevuje především při malých rychlostech deformace. Jestliže je rychlost deformace velká, ocel se stává znovu plastickou. Vodík v atomární formě je v kovové mřížce intersticiálně rozpuštěný a stabilně se ukládá ve volných mezimřížkových dutinách. Rozpustnost vodíku v oceli závisí od jejího chemického složení, struktury, teploty a parciálního tlaku vodíku.
V povrchu ocelí jsou vždy velká množství pórů, v ocelích pak množství poruch, které představují energeticky výhodná místa, na které se vodík absorbuje. Vznikající vodík při technologiích zpracování, respektive při povrchových úpravách ocelí se většinou rychle mění na molekulární a do ocele proniká jen menší množství atomárního vodíku. Později se i tento vodík mění na molekulární a ten je již vzhledem ke změněrozměru v kovové mřížce nepohyblivý. Postupně vznikají tak značná pnutí, která se často přiblíží k mezi pevnosti ocele, a nastává její zkřehnutí a porušení. Při vysokém obsahu vodíku, není-li tento včas odstraněn, nastane nevratná křehkost. Ta je nebezpečná, neboť ocel se tak poškodí i při nižším namáhání než je její mez pevnosti.
Odvodíkování ocele tepelným zpracováním (žíháním), při teplotě 180 °C až 200 °C po dobu 1 až 4 hodin, je nezbytné začít provádět bezprostředně po operaci, při které došlo k navodíkování (nejpozději do 30 minut). Tepelná úprava odvodíkování se provádí postupem dle platné a předepsané normy (např. ISO / DIN 9588 nebo ASTM F1940 – 017a(2014). Při tomto žíhání na odstranění vodíku je důležité, aby teplota v peci stoupala rovnoměrně. Vhodné je z důvodu zajištění rovnoměrného prohřátí provádět žíhání v kapalném prostředí a pozvolna.
U řady technologických galvanických povrchových úprav a zvláště i u některých operací předúprav povrchu (katodické odmašťování, moření bez obsahu inhibitorů, omílání v prostředí s obsahem kyselin) je možno způsobit značné navodíkování zpracovaného materiálu (např. obvyklý obsah vodíku při běžné tloušťce galvanických povlaků je 5 až 15 ml /100 g oceli).
Při galvanickém pokovování se na katodě vylučuje kov i vodík. Pokovením ocele se vodíku vytvoří již při tloušťce 5 až 8 µm difuzní zábrana a vodík dále proniká ale i uniká omezeně. Obsah vodíku je tak v různých povlacích, ale i vrstvách základního materiálu odlišný, a to v závislosti na předúpravách i systému vícevrstvého pokovení.
Omezení navodíkování ocelí, ale i povlaků ovlivňují obecně technologické parametry procesů jednotlivých operací povrchových úprav. U součástí, kde by navodíkování mohlo způsobit poškození jejich funkce a snížení mechanických hodnot materiálu (pružiny, pevnostní šrouby) je potřeba zvlášť pečlivě volit způsob povrchové úpravy a odzkoušet vlastnosti materiálu po provedení jednotlivých operací předúprav a pokovení různými technologiemi, aby došlo k vytvoření co nejmenšího množství vodíku a jeho působení na upravovaný materiál bylo co nejkratší. Je nezbytné odzkoušet a porovnat jednotlivé technologie, elektrolyty, lázně, inhibitory, ale i opatření při jednotlivých procesech a operacích (způsob míchání, změnupolarity nebo proudové hustoty, snížení koncentrace nebo teploty).
Vzhledem k závažnosti navodíkování oceli je nezbytné, aby po procesu, při kterém může dojít k navodíkování i po procesu odvodíkování byla k dispozici rychlá a nenáročná zkouška pro kontrolu stavu materiálu a jeho mechanických hodnot (např. cyklickým namáháním, zkouškou tažnosti či vrubové houževnatosti).